Muzeum kostek 2019

České Vánoce – tradice a zvyky Adventního období

adventni-zvyky

Stejně jako u většiny evropských národů i u národů jiných světadílů patří také v České republice Vánoce mezi největší a nejoblíbenější svátky v roce. Český národ si v průběhu staletí vytvořil tak osobitou podobu těchto svátků, že pojem „České Vánoce“ má specifický kulturní význam. Zahrnuje bohatou tradici lidových obyčejů, obřadů a s nimi spojených folklórních projevů.

Advent
Již nyní od počátku adventního období začínáme pociťovat vánoční náladu, které začíná první ze čtyř adventních nedělí před Štědrým dnem. V roce 2008 připadá první adventní neděle na 31. 11. Advent (latinsky adventus) znamená doslova „příchod“. Je to doba přísného půstu a zákazu bujarého veselí, tance a zpěvu. Jak tento název napovídá, jedná se o období ryze církevního původu. Bývalo však proloženo obchůzkami lidových masek – opět se tu snoubí staré pohanské zvyky s církevním zákazem veselit se. Nesmělo se jíst maso – bylo povoleno pouze rybí. Adventní půst končil s východem první hvězdy na Štědrý den. Zvyk zapalovat postupně čtyři svíčky na adventním věnci je dnes poměrně hojně rozšířen. Světlo svíček symbolizuje příchod Krista. Děti dostávají čokoládový adventní kalendář, který jim usnadní čekání na Štědrý den.

Města jsou v adventní době již slavnostně vyzdobena, výlohy obchodů se třpytí vánoční výzdobou a na mnoha místech jsou již vztyčeny vánoční stromy jako hlavní symboly nadcházejících svátků. Největší vánoční stromy bývají v Praze tradičně na Staroměstském náměstí a na Pražském hradě, kde se po celé adventní a vánoční období zpívají koledy a lidové písně. Pod stromy jsou obvykle umístěny pokladničky, kam lidé mohou přispívat na dobročinné účely. V historických částech měst probíhají vánoční trhy, kde je možné nakoupit typické vánoční zboží – ozdoby na stromeček – slaměné, dřevené, skleněné, perníkové a jiné, svíčky, prskavky, betlémy, adventní věnce, keramiku, vánoční přání, hračky, sladkosti, jmelí, čokoládové kolekce, vizovické pečivo apod. Je zde možné spatřit i ukázky výroby tradičních lidových řemesel – kováře, skláře, rytce, výrobce ozdob.

Obchůzky
V tradici celé řady evropských národů je zakořeněna představa, že za dlouhých zimních nocí se přírodní síly dostávají do divokého zápasu s démonickými bytostmi. Slunce jako by bylo v tyto dny poraženo. Po celý prosinec se v lidových Vánocích objevovaly různé tajemné postavy, nesoucí v sobě skrytou symboliku. Pojďme se na některé z nich podívat.

Ambrož Barborka Lucky

Barborky
Obchůzkové Barborky mají se světicí Barborou společné pouze jméno. Chodívaly v předvečer svátku sv. Barbory po venkovských domech. Jejich přestrojení záviselo na daném kraji – někde měly bílé šaty, okolo pasu modrou nebo červenou širokou pentli s dlouhými převislými konci na levém boku. Vlasy měly rozčesány přes obličej, aby nebyly k poznání, na hlavě květinový věneček nebo korunku, v pravé ruce metlu a v levé uzlík nebo košík s dárky. Jinde mívaly bílou plenu a tylový závoj, ještě jinde šaty černé.
Co však tyto Barborky prováděly? Při vstupu do světnice říkávaly: „My jsme k vám přišly z Dražíčské kaple, zkoumat dětičky, zdali jsou hodné. Přijde k vám taky z veliké dálky svatý Mikuláš s hojnými dárky. Řekli však již andělové, kde jsou dítky hodné, nadělí jim Mikuláši dárky velmi skvostné. Teď se zase ubíráme o stavení dále, budete-li dítky hodné, za rok se shledáme.“ Hodné děti se Barborek nebály. Jejich příchod oznamovalo vždy šlehání metel, dopadajících na okna, ozval se cinkot zvonku a Barborky stály ve světnici.

Mikuláš
V předvečer svátku tohoto světce, 5. prosince, chodí po městě Mikuláš v doprovodu čerta a anděla, navštěvuje děti a rozdává jim dárky. Nejdříve se ovšem zeptá, zdali byly hodné, a pokud ne, musí slíbit, že se v příštím roce polepší. Ke spojení postavy sv. Mikuláše (St. Nicolaus, Santa Claus) s vánoční nadílkou, tak jak je tomu v Anglii, USA, Švédsku i jinde, ve střední Evropě nedošlo. Mikulášská tradice vychází z legendy o svatém Mikuláši – biskupovi, který žil ve 4. století v Malé Asii a proslul svým zbožným životem a dobročinností. Mikulášská nadílka se dodržuje ve všech slovanských zemích. Zvyk velmi zlidověl a k postavě Mikuláše, oděného do dlouhého pláště a s berlou v ruce, se přidal ještě čert a anděl jako představitelé protikladu dobra a zla.

Lucie
Sv. Lucie se narodila v rodině zámožných křesťanů v sicilských Syrakusách. Po otcově smrti jí matka sjednala sňatek s bohatým pohanským mladíkem. Lucie sňatek odmítla a svoje věno rozdala chudým. Když se to dozvěděl její nápadník, obžaloval ji u soudu jako křesťanku. Chtěli ji odvléci do nevěstince, ale stála jako přikovaná a nikdo s ní nemohl pohnout. Nakonec jí kat vrazil dýku do hrdla rovnou na místě.
Sv. Lucie je uctívána jako patronka švadlen a kočích, český lid ji v minulosti považoval za ochránkyni proti čarodějnicím. Den jejího svátku, 13. prosinec, býval v době platnosti staršího juliánského kalendáře zimní slunovrat – nejdůležitějsí okamžik v celém roce. Z této doby pochází známé pořekadlo „Lucie – noci upije, ale dne nepřidá.“ Přijetím jiného kalendáře se zimní slunovrat přesunul o osm dní dozadu a tak je dnes toto pořekadlo zdánlivě neopodstatněné, ovšem citujeme ho s oblibou a pravidelně.
Lidová Lucie je zmiňována především v souvislosti s předením lnu. V den jejího svátku platil přísný zákaz předení. Na Podluží se věřilo, že přadleně, která by neuposlechla tohoto zákazu, naplní Lucie komínem světnici prázdnými vřeteny. A běda ženě, která by je nedokázala obratem napříst. Obchůzkové Lucie (Lucky, Lucy, Loucky, Luciny) kontrolovaly domácnosti, zda snad nějaká žena nepřede. Mívaly bílé pláště a obličej zakrytý maskou ze dřeva a papíru, která se podobala čapímu zobáku. Zobákem klapaly. Zabouchaly na dveře, vešly do světnice a pronášely: „jdu, jdu, noci upiju“. V Čechách Lucie nosívala veliký nůž a strašila děti, že jim rozpáře břicho, pokud se o adventu nepostí. Na Orlicku chodily Lucie mladé – dívky ve věku 12 – 14 let, celé zahalené bílým prostěradlem a na navlhčený obličej si nafoukaly bílou mouku, aby nebyly k poznání. Jedna měla kartáč na drhnutí, druhá bílila štětkou stěny, další nutila děti modlit se. Někdy je doprovázela maska kněze, který kázal žertovné věci. Jindy je provázel celý průvod – kominík, který vyhazoval z kamen saze, dráteník, který opravoval hrnce, řezník, krajánek a cikánská rodina – ti hádali z ruky, žebrali a kradli. Vše se konalo pro potěšení a zábavu.
Musíme však rozlišovat mezi lidovou Lucií, která vzbuzuje strach a „světlou, bílou“ Lucií – světicí, která zamřela násilnou smrtí. Ta je uctívána především v Itálii a tisíce poutníků se k ní obracejí s nadějí na vyléčení očních nemocí.

Lidové masky předvánočního období
Kromě Barborek, Lucie a Mikuláše byste mohli v adventním čase potkat i jiné masky. Ambrož lákal děti na poházené pamlsky a pak je honil s metlou okolo kostela. Ometačka nemluvila, březovou metlou třikrát ometla plotnu a za malou výslužku jí požehnala. Perchta (Perechta, Peruchta) byla obdobou Lucky. Oblečena byla v obrácený kožich, na hlavě měla králičí kůži, v jedné ruce dřevěný nůž a ve druhé škopek s hrachovinou. Strašila děti, že jim za nestřídmost provrtá břicho a vycpe ho hrachovinou. Jinde měly Perchty červenou papírovou masku s pohyblivým jazykem. Obdobou Perchty byla Brůna, která mělo podobu koně.

Zdroj textu: PIS

« « Královská cesta – Náměstí republiky a Celetná ulice | Místo, kde pohádky a báje ožívají » »

Můžete nám zanechat komentář, nebo odkázat na tento článek pomocí trackbacku.

1 reakce u článku “České Vánoce – tradice a zvyky Adventního období”

  1. MARIA napsal:

    DOBRY DEN JE TO KRASA PROSSTE VANOCE JEN TAK OSLAVIT

Zanechat komentář